Sněžka

  V pátek jsme se s kamarádkou Katkou vypravily na velevýlet na Sněžku. Díky spojení Praha-Vrchlabí-Velká Úpa jsme se spolu s hromadou důchodců (v pátek jelo na Sněžku zkrátka půl republiky) dostaly do našeho výchozího bodu až v půl jedenácté. Vzhledem k tomu, že jediný inteligentní spoj zpátky domů jel v pět hodin odpoledne, nasadily jsme tempo a svižným krokem stoupaly k vrcholu naší vlasti. Vysvětlete mi někdo, kterej pitomec vymyslel ty příšerné schody, na kterých vychází krok vždycky jen na jednu nohu a které člověk musí zdolat, chce-li se dostat až nahoru. Odměnou nám byl každopádně čarokrásný výhled ze střechy nové poštovny. Po obligátním odeslání pohledů jsme pokračovaly v cestě na Luční boudu (zde je třeba vyzdvihnout luxusní borůvkový koláč), ke Kapličce, na Výrovku a pak pěkně šupem do Pece. Autobus jsme stihly s přehledem a první sobotní vzkaz od Káči začínal: „Taky tě tak strašně bolí nohy?“. Jo, bolely…

  On Friday I made with my friend Katka a big trip to Sněžka. Thanks to transport links Prague-Vrchlabí-Velká Úpa we came together with a bunch of pensioners (on Friday went to Sněžka just half of the republic) to our starting point at half past ten. Given that the only intelligent connection back home arrived at five o’clock in the afternoon, we deployed the brisk pace and rose to the top of our homeland. Explain me please who’s an idiot invented those horrible stairs on which always comes up only one leg and that one must overcome if one wants to get to the top. In every way, we were rewarded with captivating views from the roof of the new post office. After the obligatory sending of postcards we continued the journey to Luční bouda (there is a need to highlight the luxurious blueberry pie), to the Kaplička, then to Výrovka and then quickly to Pec. The bus we beset with an overview and the first Saturday’s message from Káča began with: „ Hey, my leg terribly hurt me. What about you?“ Yeah, mine too..